Protože na domácím počítači máme nainstalovaný linux, neporadila si s tím moje žena sama, a v první chvíli jsem uvízl i já -- zjistil jsem, že v naší moderní instalaci linuxu se některé síťové záležitosti konfigurují jinak, než jsem byl zvyklý v pradávných dobách, a bledý vzteky jsem prskal snad deset minut nad grafickým nástrojem, který neuměl (nechtěl!) udělat to, co jsem po něm chtěl já. Nakonec jsem rezignoval a vytáhl firemní notebook s MS Windows, abych aspoň zjistil, jakou síťovou adresu mi modem vnucuje, a zkusil ji nastavit do domácího počítače napevno (což by situaci neřešilo, protože adresy se dynamicky mění, ale byl by to nějaký použitelný výchozí bod).
Načež jsem zjistil, že síť nejde nastavit ani v MS Windows (kde to při pobíhání z místa na místo v práci řeším co chvíli a vím přesně, jak se to dělá). A to proto, že síť vůbec nejela.
Vytáhl jsem kabelový modem z elektřiny, zase zapnul a všechno se rozběhlo.
Vzteklý, ponížený, ale také v euforii z toho, že jsem si nakonec přece jen poradil, jsem se zatoužil svěřit celému světu s tím, jak ty "běžné věci" jsou často mnohem komplikovanější, než by měly být.
Ale když jsem začal psát, vzpomněl jsem si, že něco velmi podobného už jsem jednou na tento blog psát začal. Někdy hodně dávno.
A tak raději publikuji (takřka beze změn, krom oprav pár překlepů a úpravy stylistiky na místech, jejichž kostrbatost příliš tloukla do očí) tehdejší text, jakkoli je nedokončený a ačkoli se vlastně vůbec k čtvrteční příhodě nevztahuje. Krom toho, že je také o počítačích...
Tehdy jsem ho nazval "Dolů" a uveden byl takto:
Jak člověk stárne, bere všechno s nadhledem. Tedy hledí dolů. Tím ovšem jaksi ztrácí výhled nad sebe.A tady ho máte.
Když jsem byl mladší, řekněme v pubertálním věku, dopřával jsem si zcela bez zábran radostného fanatismu. Nic krom krajních poloh mi nevyhovovalo -- bezbřehý odpor nebo absolutní obdiv, jinak jsem se na věci kolem sebe dívat neuměl, nechtěl nebo snad ani nemohl.
Těžko říci, zda si to prožijí všichni, a těžko říci, jak dlouho taková zarputilost komu vydrží. Hrany mé ortodoxie otupily především děti, ale to je jiná píseň.
Chtěl bych nyní napřít vaši pozornost, mé baculaté čtenářky, na jeden prostinký aspekt fanatismu, jehož absencí nyní trpím, na touhu po dokonalosti. Netroufám si mluvit o dokonalosti mravní, duchovní nebo něčem podobně podstatném. Jde mi o dokonalosti všedního dne. Budu mluvit o práci, tedy hlavně o počítačích, ale nejen o nich, a o nich především proto, že skýtají vhodný a nepřehlédnutelný příklad, přesněji řečeno, pro člověka hledícího na obrazovku deset až dvanáct hodin denně je těžké hledat příklad bližší.
Vyrůstal jsem v době, kdy mladí mužové prahli po výdobytcích buržoazní technologie, jejíž import do zemí pod ocelovou pěstí Říše zla byl velmi rozumně zakázán. Nedostatek příležitostí naši touhu po úžasných lesklých strojích vybičovával nad hranici snesitelnosti. Přesto i v těch dobách bylo možné sehnat informace o tom, jak takové stroje fungují, dokonce s přesnými popisy instrukčních sad procesorů a tak podobně. Zda bylo rafinovaným záměrem bolševických tyranů rozněcovat naši marnou touhu (a nutit nás tak porušovat jednak devizové, jednak celní předpisy socialistické vlasti a rafinovaně tak podkopávat imperialistický zákaz importu), to netuším. Nicméně naše generace nepřistupovala k počítačům nepřipravena, protože roky teoretické přípravy nemohly nevydat plody.
A tak se stalo, že mnoho mladých mužů (a s velkou lítostí musím vypustit laskavé a genderově objektivní a žen, protože ženy programátorky jsem potkal až mnohem později než v těch raných pionýrských dobách) usedalo poprvé k počítačům s takovými znalostmi jejich fungování, o nichž se dnes zdá jen málokomu.
Ruku na srdce, bylo to hlavně tím, že tehdá byly počítače o hodně jednodušší. (Nikoli sice dřevěné a šlapací, jak píše Arthur Dent nebo často říkává pašák spiklenec Děsivé monstrum, ale přesto podstatně jednodušší než dnes.)
Možná, mé baculaté čtenářky, by vám posloužil lépe jiný příklad z trochu umazanější technologie. Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii, jsem měl směl používat matčino vozidlo značky Škoda 100. Vozidlo to bylo úctyhodné, především proto, že bylo o šest nebo sedm let starší než já, v těch dobách poměrně čerstvý držitel řidičského oprávnění. Navíc bylo žluté! Motor automobilu byl úžasný. Nejúžasnější z dnešního pohledu na něm bylo to, že byl prost elektroniky a že člověk pouhým okem viděl, co odkud kam vede a proč. A mohl si s tím hrát. Nahlédněte pod kapotu svého auta dnes -- nepochopíte nic, nejste-li mudrc zasvěcený tajným tibetským mystickým řádem nebo dokonce automechanik.
Tehdy si lidé uměli na autech spoustu věcí opravit sami. A je potřeba zdůraznit, že to mělo dva důvody. Jeden už zazněl -- šlo to celkem snadno. To druhé ale možná převažovalo -- prostě se to tak dělalo. Ať už proto, že autoservisů bylo pomálu, nebo že byly drahé, nebo proto, že lidi víc bavilo "doopravdy" si hrát s přerostlými dětskými autíčky. To už dnes neposoudím, zeptejte se někoho staršího.
Já se ale v autech pořádně nevyznal nikdy. Takže hupky dupky zpět k počítačům.
Konec osmdesátých let byl v "informatice" tedy dobou radosti. Doba mládí světa, kdy počítače byly jednoduché a my dost bystří, abychom jim rozuměli.
Nechci předstírat, že jsem se narodil mezi stegosaury a počítače, o nichž chci mluvit, byly nějaké sálové EC 1024 (snad kopie VAXů pro RVHP, ale kdo už to dnes ví? snad někdo opravdu prastarý). Počítače, o nichž mluvím, měly osmibitové procesory a byly veskrze moderní. Ale ne zas tak moderní, aby byly příliš komplikované. A proto bylo možné doufat, že jim člověk porozumí plně.
Takové úplné porozumění, to je ošidná věc. Nepochybně svého druhu úchylnost. Fanatismus.
Nepochybně z pohledu třicátníka. Nicméně z pohledu třináctiletého kluka jediný možný a smysluplný přístup ke světu. Jak už jsem říkal někde jinde, tehdy jsme věřili, že věci se mají dělat buď pořádně, nebo vůbec.
A tak jsme je zkoušeli dělat pořádně.
Jenže poměrně záhy se ukázalo, že pořádně znamená také pořádný kopec práce.
Mnoho mých přátel vytrvalo. Naučili se vše, co bylo známo veřejně, a vypátrali i ty nejtajnější záhady, o nichž se mlčelo. Někteří z nich se dobrali opravdového mistrovství a později s ladností gazel přeskočili na počítače modernější a programovací jazyky sofistikovanější, aniž by je to zastavilo v rozletu.
Mně se to nepodařilo. Mnohokrát v životě jsem stál na rozcestí, jen tam chyběla úhledná cedulička, která by mě jako Ilju Muromce informovala, na které cestě zahyne můj kůň, na které já a kde zabiji draka Gorynyče. Na mých rozcestích se vždycky volilo mezi "dělat to pořádně" a "nedělat to".
Po pravdě řečeno, nikdy jsem u ničeho nevydržel dlouho. V pradávných dobách mě bavil šach a chvíli to i vypadalo, že mi to docela jde. Vlastně jsem byl slibný mladý šachista. Nějak se pak ukázalo, že hrát pořádně znamená hrát tak hodinku dvě denně a krom toho tak hodinku dvě denně studovat teorii. Znám mládence (a opět musím genderově neobjektivně pokrčit rameny, protože děvčata nikoli), kteří vytrvali, dnes jsou z nich skvělí šachisté a když sleduji jejich hru, netuším, proč táhnou tam, kam táhnou. Z čehož jest zřejmě sdostatek patrno, že já nevytrval a skvělý šachista se ze mne nestal.
Asi mě víc bavilo hrát pro radost a zdálo se mi, že moje radost nebude větší, když budu umět hrát lépe. Nebo, přesněji řečeno, zdálo se mi, že vynaložená námaha nevyváží větší radost z lepší hry.
Možná jsem se mýlil.
Pak jsem byl také nadějný mladý křížovkář. Dopadlo to velmi podobně. A chvíli i nadějný mladý literát (ne básník, o to jsem se ani nepokoušel, z nedostatku talentu i chuti). A nadějný mladý chemik. A --
A myslím, že jsem chvíli byl i nadějný matematik. Ale to už ne tak mladý. A tady mě mé selhání mrzí nejvíc, protože jsem matematikem být chtěl a byl jsem ochoten obětovat opravdu hodně. Na překážku byl spíš nedostatek talentu než nedostatek úsilí, ale to už se tak v životě stává a i když mě to asi nikdy (nebo přinejmenším hodně dlouho) nepřestane mrzet, tahle cesta už se nejspíš definitivně uzavřela: už jsem trochu starý na to, abych své největší objevy učinil do pětadvaceti, jak to tak v matematice většinou bývá. Nicméně nemohu nezdůraznit, že matematiku považuji za jednu z nejskvělejších věcí, které jsem v životě poznal, a nikdy (nebo velmi dlouho) nebudu litovat let, kdy jsem se jí naplno věnoval.
Matematikovi příliš hloupému na akademickou kariéru nekyne dvakrát mnoho možností obživy. A tak jsem se, jaksi kruhem a nerad, dostal zpět k počítačům.
Vlastně bych toto tvrzení měl hned korigovat. Počítačům jsem se přestal věnovat někdy na střední škole, kdy PC vytlačily osmibitové počítače a najednou nic z toho, co jsem se naučil, neplatilo. Vrátil jsem se k nim s radostným úžasem na škole vysoké, protože tehdy už se počítače nesměle začaly spojovat do sítě. I to bylo radostné a pionýrské a poučné (vždyť kdo dnes zná tak prastaré milníky síťování, dávno vytlačené webem, jako gopher, veronicu, archie nebo wais?). Překvapivě mě tehdy nezlákalo programování, ale úplně jiná, odlehlá věc: typografie. Objevil jsem nástroj, v němž bylo podle propagandy reklamy možno připravit dokonale vysázené dokumenty -- TEX.
Nebudu propagovat TEX, protože to nepotřebuje. To, co sliboval, dokázal splnit. Typografická kvalita TEXových dokumentů vysoce překračovala běžné dokumenty psané v (tehdy ještě mimořádně hrozném) MS Wordu nebo Word Perfectu nebo Ami Pro nebo jak se všechny ty editory jmenovaly.
TEX se ale lišil v jedné zásadní věci. (Ano, není to editor, ale typografický systém, a tak dál, blablabla, ale to není jádrem věci.) Zatímco v těch ostatních (dnes bychom řekli WYSIWYG) editorech člověk prostě psal a občas kusu textu naťukal nějaké vlastnosti pomocí menu nebo myší, v TEXu musel do textu samotného vkládat řídící znaky. Asi tak, jako teď vkládám HTML tagy do tohoto textu, až na to, že HTML není dost variabilní. V TEXu naopak dokážete (pravděpodobně) cokoli, je to plnohodnotné programování.
Nelze však smlčet, že to někdy dá zatracenou fušku.
TEX se primárně hodí k matematické sazbě a já psal hlavně matematiku. (Zpočátku ovšem nikoli, to jsme si jen hrál. V rámci té hry jsem si nainstaloval i operační systém linux, protože v prostředí DOSu a raných MS Windows, tuším verze 3.1, byly s TEXem neskutečné potíže. Že byly později potíže s linuxem, to zastírat nebudu a nechci, ale bylo to nové, bylo to zajímavé a byla to překvapivě i zábava.) Propadl jsem psaní TEXových maker, zpočátku jednoduchých, časem stále komplikovanějších. TEX umožňuje velmi flexibilní přizpůsobení tomu, co potřebujete. A pravda je, že ve standardních textových editorech se s komplikovanější matematikou nevypořádáte.
A už to začíná být nostalgicky ufňukané a zdlouhavé, takže střih o několik let dál. Upozorňuji, že tohle je jádrem celého textu a vyplatí se číst pozorně.
Dirk dávno z univerzity vypuzený sedí v klimatizované kanceláři (kterou sdílí s pouhými osmnácti dalšími lidmi) velké mezinárodní firmy a potřebuje poslat kolegovi do vzdálené východní země nějaké vzorce popisující výpočty efektivních sazeb úvěrových produktů s trochu exotičtějšími vlastnostmi. Dvacetiletý Dirk by neváhal, napsal by si v TEXu pro takové vzorce nejvhodnější šablonu, pak by v ní vysázel vzorce, přeložil do výstupního dvi formátu, poslal kolegovi, na nejapnou otázku "co mám s tím souborem proboha dělat?" by půlhodinku bublal vzteky, že nějaký ignorant nedokáže přečíst ten nejpřirozenější formát na světě, pak by dvi zkonvertoval do PostScriptu (přičemž by samozřejmě předem počítal s tím, že k tomu dojde) a poslal to znovu. Pětadvacetiletý Dirk by se neobtěžoval s šablonami a podobnými nesmysly, naťukal by vzorce co nejjednodušším způsobem, znalý věci by rovnou vytvořil výstup v pdf formátu a poslal na východ. (Celá operace by trvala desetinu času a adresát by soubor bez problémů otevřel a přečetl.) Naproti tomu třicetiletý Dirk, když skutečně takové situaci čelil, napsal na papír propiskou všechny potřebné vzorce, oscanoval je a poslal na východ jako gif obrázek. Zabralo to asi třetinu doby druhého přístupu (a adresát měl sice drobné problémy, ale kdybych psal čitelněji, dalo se vyhnout i jim.
Jsem dalek toho, abych kterýkoli z přístupů kritizoval. Pro každý z nich lze snést fůru argumentů. Dokonale vysázené vzorce by bylo možno přiložit k projektové dokumentaci nebo jakémukoli jinému oficiálnímu výstupu, čtou se snáz než čmáranice propiskou. Ale připravit je trvá opravdu dlouho, výstupní formáty (včetně pdf) nejsou příliš snadno editovatelné ani začlenitelné do jiných výstupů, o editovatelnosti vstupního tex souboru laikem ani nemluvím. (Na druhou stranu obrázek také nikam pořádně nevložíte, a i kdyby, u scanu nějaké čmáranice si to nejspíš dobře rozmyslíte.)
Rozdíl v přístupech je nikoli v tom, že by první přístup byl obecnější a opakovatelnější a třetí jen ad hoc řešení, ale v tom, že ten první je extrémně orientován na záliby a chutě tvůrce dokumentu, zatímco ten poslední na potřeby adresáta a danou situaci.
Tohle je konec původního textu. Nevím, k čemu směřoval a co jsem chtěl tehdy říci. Dnešní dokončení by jistě bylo jiné než zamýšlené tehdejší.
Třeba ho dopíšu někdy jindy.
Ale několik poznámek si přesto neodpustím. Neumím už přesně datovat, kdy jsem první verzi textu napsal, tipuji léto, nejpozději podzim 2006 (svůj blogovací "engine" jsem si napsal sám a několikrát dělal s jeho databází takové psí kusy, že data u draftů textů jsou spolehlivě nespolehlivá).
Strašně mě překvapuje, jaké věci mi připadalo důležité napsat tehdy a které z nich mi připadají dnes zcela nepodstatné. Stálý doklad toho, jak moc se pořád ještě měním, i přes dojemnou víru ve stabilitu svých názorů a priorit.
Předpokládám, že vrcholem textu měla být oslava "fanatismu" a povzdech nad tím, že člověk, který nechce být v něčem dokonalý, ztrácí ideál, úběžník, k němuž směřuje.
Myslím, že dnes bych takovou věc už neřekl. Dnes už vidím jako příliš velkou chybu upínat se na jednotlivé věci příliš. A raději bojuji se strachem z povrchnosti, než se strachem, že opominu příliš velký kus reality pro jednu dokonale poznanou část. Takže název "Dolů" mi nesedí, ani srovnání pohledu vzhůru s nadhledem, spíš vidím rozpor mezi rozhlížením se kolem sebe a pozorností upřenou na vzdálený cíl na obzoru.
Ale nakonec mi nejzajímavější připadá poslední věta původního textu. Snaha předstírat, že jsem se vzdal fanatismu (zálib, zábavy, přístupu k životu -- vyberte si) , abych tím nějak pomáhal druhým. Pokud jsem si tohle někdy myslel, byl jsem namyšlený moula bez schopnosti sebeporozumění. (Což neříká, že dnes jím nejsem.)
A abych zdůraznil absenci závěru v původním textu, ani zde žádný závěr nebude. Jen výhružka. Takových rozepsaných článků mám ještě asi pět...
Aktuální články Zpět Mail RSS Dirkův web Hlavní stránky spiknutí
2010: březen duben srpen říjen
2009: březen duben září říjen listopad
2007: prosinec
2005: prosinec
| Menu |
| Blog |
| Dirkův web |
| RSS |
|
|
| Zpět |